Hodnotit a zároveň popisovat etapy vývoje lesnictví mohu opravdu jen od období, kdy jsem se jako syn lesníka a myslivce poprvé s hospodařením v lesích a jejich správci setkal. Bylo to na počátku šedesátých let minulého století, kdy jsem se vlastně poprvé díky svému otci dostal do kolektivu lesníků a myslivců a doslova hltal jejich vyprávění o lese a práci v něm. To spolu s pochůzkami v lese mně tak učarovalo, že jsem od svých šesti let neuvažoval o jiném povolání než lesnickém.

V šedesátých letech byla práce v lesích vnímána jako vysoce prestižní, především na venkově. Lesníci se těšili úctě a velké oblibě-zaměstnávali místní, byli prostředníky prodeje dříví jakožto paliva, které drtivá většina vesnických obyvatel potřebovala. Co se týká lesnického provozu, fungovala krajská ředitelství státních lesů s podřízenými lesními závody a polesími o výměře cca 1 200 ha s jedním polesným, technikem a třemi až čtyřmi hajnými. Výdělky jak techniků, tak i lesních dělníků byly velmi nízké a to až do první poloviny sedmdesátých let, kdy lesní hospodářství najelo na tzv. hutnickou křivku a mzdy v lese se rapidně zvýšily. Spolu s tím přišla v tomto období do lesa masivní mechanizace, která zlepšila postavení lesních dělníků. Spolu s tím začaly snahy o racionalizaci celého odvětví, které mimo jiné vyústily v reorganizaci LH a to v podobě rušení některých lesních závodů a slučování polesí a lesnických úseků, kdy nově vznikající polesí měly výměru od 2 500 až po 5 000 ha. To s sebou neslo samozřejmě i personální problémy. Tento trend pokračoval i po změně režimu v roce 1989 a to až do roku 1992, kdy došlo na rozdělení odvětví na Lesy ČR jakožto správce lesa a akciové společnosti jako dodavatele prací. Toto uspořádání vneslo do lesnictví docela velké problémy a to zase personální a navíc i osobní spory, kdy dva blízcí kolegové se doslova přes noc ocitli na protichůdných stranách.

Zároveň počátkem devadesátých let se rozběhla restituční vlna, kdy byly lesy navraceny původním majitelům. Začalo se hovořit i o navrácení lesů církvím, ale to se neustále posouvalo a teprve v roce 2012 vyšel zákon, na základě něhož došlo k restituci církevních lesů. Tato doba nesla i to, že řada lesníků se musela rozhodnout, na kterou stranu se postaví, kde bude jejich další působení, zda u státu, soukromých vlastníků, obcí či církve.

Nestátní subjekty začaly svým hospodařením konkurovat státním lesům.

A co naopak zůstávalo a zůstává zcela neměnné? Je role lesníka v podstatě jeho profese jiná než v minulosti?

Lesní hospodářství prošlo po roce 1989 velkými změnami, které jsem již popsal. Do práce lesníka vstoupily nové metody a pomůcky, které usnadnily jeho práci/ např. GPS, drony, moderní výpočetní technika a o autech, telefonech apod. nemluvě/. To vše mělo a má za následek redukci pracovních pozic v lesním hospodářství a to jak u THP, tak i u dělnických profesí. Navíc se, bohužel, objevily snahy práci lesníků dehonestovat a naopak vyzdvihnout práci ochranářů. Tomu je potřeba čelit, bohužel jsme v této věci zaspali a nyní jen velmi těžce toto napravujeme. Paradoxně nám v tom může pomoci nedávná kalamita spojená s rozpadem smrkových porostů v rámci klimatické změny. Pokud se nám lesníkům podaří vše zvládnout ke spokojenosti naší i veřejnosti, bude to velký krok k navrácení prestiže lesnického stavu. I přes mohutný nástup moderních pomůcek zůstává celá řada úkonů provozního lesníka jako v minulosti, které si musí sám rozhodnout a v terénu „odchodit“

V jednom z rozhovorů jste mluvil o tom, že jste na sklonku kariéry chtěl ještě „zažít opravdovou lesařinu“. Co pro vás tento pojem znamená – a je podle vás dnes ještě možné ho naplňovat?

Správnou lesařinou je pro mne takový stav, kdy jako OLH a řídící pracovník mohu sám rozhodovat o tom, co v lese je potřeba udělat ve všech činnostech včetně myslivosti, která musí zůstat v rukou vlastníka lesa a jeho správce / což je velmi diskutovaný problém/, přímého prodeje vytěženého dříví firmou vlastníka bez překupníků a to vše bez vlivu a nátlaku z vnějšku / hlavně politického/. Samozřejmostí je přátelský kolektiv zaměstnanců naladěných na společnou „lesnickou notu“ a dobrý a uznalý vztah s vlastníkem lesa.

Vznik Biskupských lesů po církevních restitucích byl poměrně citlivé téma ve veřejném prostoru. Jak jste tehdy vnímal očekávání a obavy veřejnosti, jak byste popsal s odstupem okolnosti – a myslíte, že se v průběhu času podařilo ukázat, jak může církevní vlastník s lesy hospodařit?

Církevní restituce lesního majetku byly veřejností vnímány samozřejmě rozdílně. Někdo jim přál, jiný ne a někomu to bylo jedno. Největší obavy byly z toho, že církev zakáže vstup do lesa a že se bude snažit z lesa dostat maximum a dojde tak k jeho destrukci. Za téměř dvanáctileté existence Biskupských lesů jsme jednoznačně ukázali opak. Lesy BOO jsou ve velmi dobrém stavu včetně lesnické infrastruktury, do které jsme investovali nemalé prostředky, což veřejnost vnímá velmi dobře. Až na malé výjimky, a to spíše osobního charakteru, jsme veřejností jak odbornou, tak i laickou, vnímáni jako dobrý a odpovědně hospodařící lesnický subjekt

V čem je církevní vlastnictví lesů odlišné od dalších forem vlastnictví lesů? Jedním z faktorů  bývá i to, že církevní majetky často nejsou kompaktní a rozkládají se ve vícero krajích apod. Je to i případ Biskupských lesů?

Církev, stejně jako ostatní soukromí vlastníci lesa, výnos z něj částečně do lesa vrací a zbytek využívá pro své potřeby. Lesní majetek biskupství je velmi dobře arondován – více jak 70% lesnatost v beskydské i jesenické části majetku je mimořádná. To, že naše lesy leží pouze v kraji Moravskoslezském a velmi malá část v jesenickém okresu Olomouckého kraje usnadňuje jeho obhospodařování

V čem spatřujete konkrétní přínos SVOL a Komory církevních lesů pro vlastníky? Jak jste se osobně ke spolupráci se SVOL dostal a jak se vyvíjela v průběhu let?

Po vzniku církevních lesnických subjektů nastala diskuze s vedením SVOLu o našem případném vstupu do této organizace. V zásadě jsme se tomu nebránili, pouze jsme měli podmínku, že zde budeme fungovat jako samostatná komora lesů církevních a to vzhledem k velikosti církevního majetku. Spolu s tehdejším jednatelem ALSOLu ing. Petrem Skočdopolem jsme iniciovali založení komory a po schválení kolegy z ostatních církevních lesů do SVOLu vstoupili

SVOL vnímáme jako profesní sdružení hájící zájmy soukromých vlastníků a jsem rád, že jsme jeho členy

Když jste v roce 2015 nastupoval do čela Biskupských lesů, měl jste možnost sestavit tým prakticky od začátku. Co bylo při budování nové organizace nejtěžší – a na co jste dnes nejvíc hrdý?

Když mně po schválení restitučního zákona bylo tehdejší biskupem Mons. Františkem V. Lobkowiczem zadáno vytvořit organizaci, která by spravovala lesy biskupství a v nich hospodařila a tuto posléze vést, dostal jsem za úkol sestavit tým, se kterým bych správu lesa vykonával. Zároveň mně bylo sděleno, že výběr budoucích zaměstnanců BL je jen a jen na mně. Neprodleně jsem oslovil ty, které jsem znal a o kterých jsem věděl, že mne rozhodně nezklamou. Někteří nastoupili již v roce 2014 a to podle toho, která část majetku již byla vydána, ostatní během roku 2015. Jak uvedení celého systému do praxe včetně vytvoření kolektivu zaměstnanců nebylo nijak obtížné. Zvláště jsem byl spokojen s tím, že až na tři výjimky bylo zachováno pracovní místo všem dosavadním zaměstnancům LČR a firem pro ně pracujícím a tak nikdo nezůstal bez práce S odstupem času si uvědomuji, že jsem měl ve své kariéře mimořádné štěstí. Vždyť málokomu je dána možnost vytvořit životaschopnou organizaci s ideálním pracovním kolektivem jen podle svých představ !

V debatách o obnově lesů někdy zaznívá, že smrk do české krajiny nepatří. Vy jste ale opakovaně říkal, že si hospodaření bez smrku představujete jen těžko. Jak by podle vás měla vypadat realistická druhová skladba horských lesů v Beskydech za padesát let?

Ano, několikrát jsem skutečně prohlásil na veřejnosti, že si jako praktický lesník nedokáži představit naše lesy bez smrku. Rozhodně do lesa patří, ale jen na stanovištích, které nebudou znamenat rizika dalších kalamit, tedy ve vyšších polohách. Dřevo smrku je v mnohých činnostech jen velmi těžce nahraditelné a jeho případný import ze států, kde jej mají a mít budou, by se nám značně prodražil. Co se týká dřevinné skladby konkrétně v Beskydech: v celém pohoří převažovaly v minulosti jedlobukové porosty s příměsí smrku ve vyšších polohách, javoru klenu a ostatních listnáčů do doby, než se přikročilo v 19. a 20. století k zakládání smrkových monokultur z ryze ekonomických důvodů. Jak bude vypadat beskydská dřevinná skladba za padesát let, to je věštění z křišťálové koule, protože nevíme, jaké problémy mohou mít v budoucnu různé dřeviny. Jsem však optimista a pokud půjde vše dobře, tak si myslím, že dřevinná skladba by mohla být následující: SM 50%, JD 10%, BK 30%, KL 5% a zbytek ostatní jehličnany a listnáče

Vaše profesní dráha je spojená s Beskydami a Jeseníky, tedy regiony silně zasaženými kalamitou. Co vás v posledních letech překvapilo nejvíc – bylo to tempo rozpadu porostů, reakce společnosti, nebo něco úplně jiného?

V Beskydech stejně jako v Jeseníkách byly některé naše revíry postiženy kalamitou způsobenou primárně suchem a následně václavkou a kůrovcem. Likvidace smrkových porostů byla postupná, některé postižené lokality např. na Ondřejníku či Javorníku jsme „zdědili“ po předcházejícím správci a to LČR a my je dotěžili, jiné vznikly až v roce 2021-22, např. v trojanovickém revíru. Podobně tomu bylo v oblasti Heřmanovic v Jeseníkách.

Návštěvníci lesa na kalamitu reagovali různě, množily se dotazy, na které naši zaměstnanci rádi odpovídali, rovněž jsme zaznamenali zájem médií o tuto problematiku. Je třeba říci, že nikdo nás, lesníky, z rozpadu smrčin nevinil Překvapilo mne a zároveň potěšilo, že jsme se s obnovou kalamitních holin vypořádali velmi rychle, kultury, kde je mnohdy zastoupeno osm až deset druhů dřevin zdárně odrůstají

Celý rozhovor naleznete ZDE.

Mohlo by vás zajímat: Mimoprodukční funkce lesa – Les a jeho role v zadržování vody