ČeskyEnglish

SVOL - Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR

Myslivost, myslivecké právo

Zajímalo by mne, zda po 1.1.2014 nedošlo ke zhoršení postavení majitelů honebních pozemků vůči členům mysliveckých sdružení v souvislosti s ustanovením § 215 odst. 2 NOZ, že "členové spolku neručí za jeho dluhy". Zaslechl jsem totiž názor, že občanský zákoník je zákon s vyšší právní silou než zákon o myslivosti.

Ustanovení § 215 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“), podle kterého členové spolku neručí za jeho dluhy, není v žádném případě pravidlem novým. Toto pravidlo bylo součástí právního řádu ČR i před nabytím účinnosti NOZ, byť nebylo nikde výslovně vyjádřeno. Existence ručení členů občanských sdružení a dalších korporací za závazky korporací totiž nebyla ani před účinností NOZ žádným automatickým či přirozeným následkem vzniku členství – zcela naopak ke vzniku ručení docházelo pouze tam, kde něco takového výslovně vyplývalo ze zákona, nebo tam, kde k převzetí ručení došlo právním úkonem ručitele. Absence ručení za závazky sdružení byla dokonce jedním z jeho pojmových znaků a vyplývala z oddělení majetku členů od majetku sdružení (k tomu viz např. Jemenka, L., Břeň J.: ASPI – Zákon o sdružování občanů s komentářem, s. 1). Vstupem v účinnost NOZ se tedy na obecné úpravě ručení členů občanských sdružení, nově spolků, nezměnilo zhola nic, ustanovení § 215 odst. 2 NOZ je v této souvislosti hodnoceno jako nadbytečné [„Normativní příkaz zákona je pro praxi nepochybně sociálně účelný, věcně však nadbytečný; stejné pravidlo by platilo i tehdy, pokud by tato norma v zákoně nebyla vůbec obsažena, neboť ručení za dluhy může vzniknout  pouze dvěma způsoby, totiž ze smlouvy (§ 2018 odst. 1) nebo ze zákona (§ 2028).“ Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala. J.; a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 665].

Právní síla zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, byla stejná, jako právní síla zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a tento stav rovněž zůstává zachován, tzn. že právní síla zákona o myslivosti se nijak neliší od právní síly NOZ. Právní síla je totiž projevem formy, v níž byl příslušný právní předpis vydán, nikoliv projevem rozdílů v obsahu právních předpisů, které mají formu stejnou. V souladu s tím platí, že právní síla jednotlivých zákonů se navzájem shoduje, stejně tak jako se navzájem shoduje právní síla jednotlivých ústavních zákonů, právní síla jednotlivých nařízení vlády apod. Všechny zákony ovšem mají právní sílu nižší, než zákony ústavní, nařízení vlády a vyhlášky ministerstev mají právní sílu nižší, než zákony a ústavní zákony apod.

To, co je třeba při identifikaci důsledků nové právní úpravy na ručení členů mysliveckých sdružení za závazky sdružení k náhradě škod zvěří vzít v úvahu, není rozdíl v právní síle, nýbrž dvě obecná interpretační pravidla používaná již v římském právu, a to pravidlo „lex specialis derogat legi generali“ (zákon speciální ruší zákony obecné) a „legi posteroiri generali non derogat legi priori speciali“ (pozdější zákony obecné neruší dřívější zákony speciální).

Ustanovení § 52 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, podle kterého „vykonává-li právo myslivosti sdružení, ručí jeho členové za závazek k náhradě škody společně a nerozdílně“ bylo před účinností NOZ zvláštním ustanovením vůči shora popsané obecné právní úpravě, která s existencí obecného ručení členů občanských sdružení za závazky těchto sdružení nepočítala. S ohledem na právní zásadu „lex specialis derogat legi generali“ (zákon speciální ruší zákony obecné) mělo pravidlo zakotvené do § 52 odst. 2 zákona o myslivosti před obecnou úpravou aplikační přednost, takže členové občanských sdružení, která byla uživateli honiteb, ručili za závazky těchto sdružení k náhradě škod zvěří, i když  toto ručení nebylo možné z obecné právní úpravy dovodit.

Po nabytí účinnosti NOZ se ani na této skutečnosti nic nemění, neboť ustanovení § 52 odst. 2 zákona o myslivosti zůstává ustanovením speciálním vůči § 215 odst. 2 NOZ, který má charakter ustanovení obecného. I když je tedy NOZ vůči zákonu o myslivosti předpisem pozdějším, nelze podle pravidla „legi posteroiri generali non derogat legi priori speciali“ (pozdější zákony obecné neruší dřívější zákony speciální)  dospět k jinému závěru, než že ustanovení § 52 odst. 2 zákona o myslivosti má i nadále aplikační přednost před obecnou úpravou obsaženou v § 215 odst. 2 NOZ. I nadále tak platí, že členové občanských sdružení (spolků), která jsou uživateli honiteb, ručí za závazky těchto sdružení k náhradě škod zvěří, i když z obecné právní úpravy vyplývá opak.

Teprve v případě, že by došlo k zániku mysliveckého spolku, připadá v úvahu odpovědnost honebního společenstva, které by se v takovém případě stalo uživatelem honitby.

JUDr. Ing. Martin Flora, Dr.
18. 3. 2014