ČeskyEnglish

SVOL - Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů v ČR

Český silák podepsal petici vlastníků lesů

Rozhovor se Zoltánem Kanátem

Pelhřimov, 30. 10. 2018 Na začátku října Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů oslovilo občany České republiky, aby se připojili k petici za zdravé a prosperující lesy pro příští generace. Jedním z těch, kteří petici podepsali a podpořili tak vlastníky lesů, je pan Zoltán Kanát, čtyřnásobný mistr světa, pětinásobný mistr Evropy a držitel světového rekordu (895 kg) v silovém trojboji. Jeho životní příběh nás zaujal natolik, že jsme ho požádali o krátký rozhovor.

Jak jste se dostal k silovému trojboji?
Jako kluk jsem hrával fotbal, ale ten se nehrál přes zimu, tak jsem z nudy začal cvičit a chodit s kamarádem do posilovny. Ve 25 letech jsem se rozhodl věnovat naplno silovému trojboji. Postupně jsem prošel různými soutěžemi až na mistrovství světa. Dnes se tomuto sportu věnují i manželka s dcerou.

Kde pracujete?
Pracuji v technických službách města Teplá. Dělám celý život se železem jako soustružník, zámečník, údržbář, opravář, rovněž pečuji o městskou zeleň, kácím a ořezávám stromy, dělám výškové práce na plošině.

Jak spolu souvisí sport a práce?
Sportem se udržuji v dobré fyzické kondici a to mi pomáhá v práci. Sport a láska k přírodě mi pomáhají unikat stáří.

Kdy jste si zamiloval lesy?
Naše rodina bydlela na samotě v lese, otec byl hajný. Mám ještě čtyři mladší sourozence. Všichni jsme se od malička toulali po lesích, poznávali jeho skrytá zákoutí, potkávali se se zvěří. V dospělosti jsem se stal také myslivcem, rád pozoruji zvěř, nosím jí potravu do krmelců, ale stejně tak cítím odpovědnost za to, že my lidé musíme udržovat rovnováhu mezi lesem, zvěří a člověkem. To mě vede k tomu, že v určitém okamžiku musím rozhodnout o životě zvěře. Nevěřím, že tuto rovnováhu zajistíme tím, že do přírody vrátíme velké šelmy.

Setkávání se zvěří, pozorování přírody mi přináší zážitky na celý život. Vzpomínám si na jednu laň, která mne při šoulačce doprovázela zpovzdálí asi dvě hodiny, toulala se se mnou po lese, byla prostě zvědavá. Neměl jsem to srdce ji skolit, když jsem koukal do jejích očích, to se nedá popsat, to musíte zažít. Jindy jsem ležel ve stráni a najednou na mě začínají padat šišky. Koukám, kdo je po mne hází a ony zvědavé veverky v korunách. Tak jsem je dlouho pozoroval a hrál s nimi jejich hru. Stejně tak se ale chodím do lesa rekreovat, jezdíme s rodinou na kole, chodíme na procházky, sbíráme houby, maliny, borůvky, ostružiny, bezinky.

Kde bydlíte?
Bydlíme v rodinném domku a topíme dřevem, máme krbovou vložku. Ročně si musím v samovýrobě připravit 30 kubíků dřeva. Je to krásná práce – řezat a štípat dřevo, dotýkat se ho.

Jak jste se dozvěděl o petici vlastníků lesů?
Přišla mi o ní informace mailem. Pak mi ji dal přečíst odborný lesní hospodář městských lesů Jaroslav Větrovec.

Čím vás petice oslovila?
Žil jsem celý život ve zdravém lese, o který se lidé starali. Nemám rád, když lidi les zanedbávají a myslí si, že si příroda pomůže sama, nepomůže si sama. Mysl uklidňuje les, který je zdravý, ne les, který je nemocný. Souhlasím s tím, aby se vlastníci mohli starat o své lesy, mohli si na svém majetku hospodařit tak, aby z toho měli radost. Aby mohli lesy obnovovat, aby jim zdárně vyrůstaly nové lesy. A měli z nich užitek. Když lesy zničí kůrovec, a necháme je ladem 20–30 let, tak z toho nikdo nebude mít prospěch, ani lidé, ani příroda. V létě jsem byl v Kanadě, v Albertě, viděl jsem velké plochy lesa zničené požárem, které se lesníci snažili připravit na zalesnění a vysadit tam nové lesy. Lide se všude o lesy starají, protože je využívají. Kanada je ale tak obrovská, že v neobydlených oblastech nechávají části lesů samovolnému vývoji. To není úplně možné v České republice, která má přibližně 40x vyšší hustotou obyvatel.

Jaké máte životní krédo?
Je mi 56 let a jsem rád za každé nové ráno. Znám lidi, kteří silový trojboj dělají ještě v 90 letech. Budu dál dělat sport, v němž jsem jen sám sobě soupeřem, a mým protivníkem je činka. Díky sportu jsem procestoval skoro celý svět, nebyl jsem jen v Asii. V posledních letech ve světě značně narůstá zájem o tento sport, začíná se mu masově věnovat mládež. Na republikové závody jezdí i sto a více dětí. Z toho mám velkou radost a pomáhám organizátorům závodů i trenérům s jejich prací.

Ze svého domku vidím les, ráno i večer z něj vychází zvěř, to je balzám na duši. Čeho chci dosáhnout – aby mi bylo dobře a mé rodině a okolí taky. Většina lidí se snaží mít celistvý obraz o životě o světě, který je optimistický, k tomu patří zdravé lesy. Jaké pocity však mohou přivolávat zdevastované lesy se suchými stromy nebo obrovskými holinami? Ve mně jen deprimující.

Děkuji za rozhovor, Jan Řezáč


Obrázek

Obrázek
Mistrovství světa v Estonsku 2016Obrázek
Foto: Český svaz silového trojboje